Velikonoce
Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve. Jsou spojené s památkou umučení a vzkříšení Krista. Obecně tyto jarní svátky u nás zlidověly a slaví se s nimi příchod a vítání jara. Historicky se datum období Velikonoc stanovuje asi od 6. století jako období po jarní rovnodennosti (21.3.) a spadá na neděli po prvním jarním úplňku. Obecně lze říci, že tato neděle vychází v datovém rozmezí od 22.3. do 25.4. Velikonoce se slavily i v době předkřesťanské. Jako významné a již nábožensky organizované svátky se Velikonoce objevily poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha; hebrejsky pesach = přejití, ušetření) slavené na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Připomínalo se jimi Hospodinovo milosrdenství, když při hubení prvorozenců v Egyptě přešel domy Židů, které byly označeny krví beránka. Svátky se slavily vždy čtrnáctého dne měsíce nisanu. Název Velikonoce vznikl od tzv. „Velké noci“. Této noci ze soboty na neděli se odehrál zázrak „zmrtvýchvstání“ Ježíše Krista. Historických pramenů o této události se zachovalo velmi málo a žádný z nich neurčuje přesné datum. Samotným velikonocím předchází čtyřicetidenní postní doba.
VELIKONOČNÍ TÝDEN
SAZOMETNÁ STŘEDA
Tato středa je označována také slovy Škaredá, Černá, Popeleční nebo Smetná. Názvy jsou odvozeny od zvyku, kdy se v tento den vymetaly komíny. Podle tradice by se neměli na sebe tento lidé škaredit a mračit, aby jim to nezůstalo po všechny středy v roce.
ZELENÝ ČTVRTEK
Tohoto dne naposledy zaznějí kostelní zvony při večerní bohoslužbě. Znovu se rozeznějí až na Bílou sobotu. Dle pověsti odlétají do Říma a jejich zvuk nahrazují dočasně velikonoční řehtačky. Dle židovských zvyklostí by se měla tento den jíst jen zelená strava, tak aby byl člověk zdráv po celý další rok.
VELKÝ PÁTEK
Dle katolické víry je Velký pátek dnem smutku a dnem ukřižování Ježíše Krista. Tento den se nekonají bohoslužby, výzdoba kostelů je střídmá a bez květin. Zpívá se bez doprovodu varhan a čtou se náboženské texty. Po vesnicích zněly řehtačky a zpívaly se písně, které odsuzovaly Jidáše a Židy za ukřižování Ježíše. Velký pátek je i dnem půstu a střídmosti.
BÍLÁ SOBOTA
Den vzkříšení Krista. Dle českých tradic se před kostely světí oheň a v domácnostech byla uhašena všechna ohniště, aby se pak následně zapálila rozžhaveným polínkem z posvěceného ohně.
HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ
První den po období velikonočního půstu a patří k němu svěcení velikonočních pokrmů jako je beránek, mazanec, ale také vejce, chleba i víno.
VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ
Pomlázka, mrskačky, malovaná vajíčka… Mládenci od samého rána chodí za děvčaty, aby je vyšlehali a předali jim tak zdraví a sílu. Koledníci vinšují a dostávají malovaná velikonoční vajíčka.
VELIKONOČNÍ POMLÁZKA
Tradice velikonoční pomlázky je velice stará. Zmiňuje se o ní už pražský kazatel Konrád Waldhauser, žijící ve 14. století. O velikonočním pondělí a úterý se prý šlehali manželé a milenci a ospalci i lenivci se časně z rána házeli do vody nebo alespoň polévali, aby se probrali. A co si každý z nás představí pod pojmem pomlázka? Tento název označuje svazek spletených vrbových proutků, který slouží jako nástroj ke šlehání. Pomlázkou je však také nazýván například výsledek z koledování. Plést pomlázku měl umět každý muž. Do různě velkých pomlázek z různého počtu vrbových proutků (3, 4, 6, 8, 9, 10, 12) se vplétala červená stuha. Malé pomlázky se nosily stočené v kapse (pro všechny případy…), se středně velkými se chodilo na koledu a těm téměř dva metry dlouhým se říkalo obřadní. O Velikonočním pondělí vstávali děti, chlapci a muži časně zrána, aby vyšli s pomlázkou na koledu. Šlehali děvčata, aby byla zdravá, pilná, a veselá po celý rok, předávali jim tím svěžest, mladost, ohebnost a zdraví mladého proutku. Svobodná děvčata jim za to zavěšovala na pomlázky barevné stuhy. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby jim vyhnali zlý jazyk. Nechodili však do domů sousedů, s nimiž nebyli zadobře.Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě. Dříve se šlehalo pomlázkou i další den, o takzvaném „odplatném úterý“, kdy děvčata oplácela hochům. Někde se místo pomlázky ujímala úkolu pomladění studená voda.
VELIKONOČNÍ VAJÍČKO
Pravděpodobně jako první zavedli zvyk darování vajec v období svátků jarní rovnodennosti Egypťané. Vejce se pak odpradávna zdobila nejen u Slovanů, ale i u Litevců, Němců, Švédů, na Kavkaze, v Asii i u jiných národů. Nejstarší nalezená kraslice je prý stará 2300 let. U nás dávaly dívky chlapcům vajíčka odměnou za šlehání a za odříkání hezké koledy. Vajíčka musela být plná a barevná. Časem se začala zdobit i prázdná vyfouknutá vejce (tzv. pouchy nebo vejdumky), která sloužila především jako dekorace. Tradice malování kraslic se v našich krajích rozvinula jako nikde jinde na světě. Nyní je zvykem koledníkům dávat i dárky a starším hlavně alkohol. Legenda o malování vajec praví, že při svém putování po světě jednou přišel Ježíš se svatým Petrem do statku, kde poprosili hospodyni o kousek chleba. Nešťastná hospodyně však neměla ani skývu, ale chtěla pocestné pohostit. V tom uslyšela kdákání slepice, a tak seběhla do kurníku a našla zde vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu skořápky, ale spatřila, že byly zlaté! Každému pocestnému potom dávala vejce, avšak žádná skořápka se už ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.
VELIKONOČNÍ BERÁNEK
Symbol beránka byl velmi rozšířený už za doby pohanů, a to především v celém Středomoří, ovládaném po tisíciletí pastevci. U židů pak byly ovce symbolem Izraelity jako člena „Božího stáda“, o něž se stará jejich pastýř – židovský Bůh. Židé také beránka zabíjeli na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví. V křesťanství beránek symbolizuje památku Krista, „Beránka Božího“, který byl právě jako nevinný, čistý a poslušný beránek obětován na kříži a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchu a smrti.